Blind Guardian

Turné skupiny Blind Guardian po Asii
Buffo pro Rock Hard / 1995

Opilí v Bangkoku !!!

"Necestujeme proto, abychom se dopravili na určité místo, ale hlavně kvůli tomu, abychom cestovali."
Píše Johann Wolfgang von Goethe v čase, kdy lidstvo ještě ve splašeném
poštovním kočáře brázdí světovými dějinami.

I přes plná dvě století technického rozvoje, tryskových letadel, vysokých rychlostí a automobilů, má pro nás cestování stále své kouzlo. V dnešní době je možné se lehkomyslně dostat z jednoho místa na druhé. /A při tom se dá současně vypít velké množství alkoholu /. Blind Guardian z něho dovedou zpívat jako Hesenský císař. Veselost doprovází skupinu na jejich výletě na Dálný Východ, respektive do Japonska a Thajska. Střídají letiště, železnice, rychlá auta a jiné dopravní prostředky. Jsou neustále v pohybu. Teď už se může starý Goethe obracet ve svém hrobě jak jen chce. /Goethe, Goethe, já slyším jen samé Goethe. Začal´s teď najednou číst knihy, nebo co?/ 1.den
Příjezd
Zatímco se moje maličkost připravuje na sjednané setkání u kontrolní přepážky u thajské letecké společnosti, dokutálí se "Guardiani" o dobrou půlhodinu opožděni na frankfurtské letiště. Hloupá věc, jsou bez Andrea a Hansiho, protože ti zmeškali vlak z Krefeldu do Frankfurtu. Ještě jednou kontrolujeme naše zavazadla a nechává - me našim "hrdinům" telegrafický vzkaz u thajské kontrolní přepážky. Je totiž možné, že při správně rychlé jízdě taxíkem by to oba pánové, Olbrich i Kursch, mohli ještě stihnout. Objednávám taxi z Krefeldu na rýnsko-mýnské letiště a říkám, že si to hradí sami z vlastní kapsy. Drahý žert, zvlášť pro notoricky vetešného Fricka Andrea. Setkáváme se na sjednaném místě, máme to dobře načasované. V letadle vzniká dilema. Máme si zdřímnout nebo začít pískat, zpívat a být veselí? Já přemýšlím nad svými povinnostmi a dumám, který disk si mám pustit. Zatím proběhl asi 12-ti hodinový let do Bangkoku, což je relativně dobré. Máme ještě zastávku v thajském hlavním městě Taj-pen. No prima! A potom 7 hodin dalšího letu a jsme šťastně v Tokiu. Zde nás čekají japonští celníci, kteří svou práci berou zatraceně vážně a kontrolují naše přecpaná zavazadla. Projevují sympatie k mému fotoaparátu. Mám japonské vybavení i japonský film. Tváří se přátelsky. Bezva! Venku čeká manažer skupiny B. G. - Tom Miller, který právě docestoval z LA a šéf turné Aki, který je nám hned k dispozici. Nasedáme do docela malého, ale pohodlného autobusu. Na cestu do Ropponi Prince hotelu bychom potřebovali poloviční vozidlo, protože ulice japonského hlavního města jsou zase jednou přecpané. Odcházíme do "hotelového hradu". Řekl jsem si, že půjdu spát. Zjišťujeme, že okolní bary a hospody jsou do 7 hodin ráno otevřeny.
2.den
Den volna
Další den ráno jsem byl relativně fit, zatímco ostatní vypadali jako Zombies.Před večerem jsem si chtěl u Kentucky Fried Chicken koupit půlku lahodného kuřete. Namísto toho jsem dnes vykonal návštěvu v italské restauraci, přímo v hotelu. Bohužel jsem si musel objednat italské špagety, protože jsem se chtěl rychle najíst. Víte předem, co se může skrývat ve vašich nudlích jako přísada? Houba, nebo šunka? /Byl bych strašně rád kdyby tam nebyl had, nebo opičí mozek./ Chvála Ropponi Prince, poněvadž se začínají ukazovat první fanynky a chtějí autogramy a tlačí se za skupinou. Potom musí "Strážcové" prostát první interview, ve kterém Thomen "The Omen" Stauch zas jednou v nejlepší náladě nažvaní plno pitomostí. K večeru jsme byli od japonské gramofonové firmy /jmenovitě JVC/ , pozváni do prvotřídní restaurace. Hloupá věc, před vstupem si musíme zout boty a ukáže se moje úplně rozedraná ponožka a září. Trapné, jak trapné!!! Také u jídla se ovládám na rozdíl od zbytku skupiny, protože nic neochutnávám. Říkám si : "Co rád pije milý de Buffo?". Objednávám si pivo. Díky tomu začal od JVC příval řečí o tom, že je to známka "Hesenského císaře". Ale Tak, i když je jako všichni Japonci tvrdý k pravidlům, má pochopení i pro různé neřesti. To mají sp; i ostatní zaměstnanci firmy. Je s námi i jediná novinářka, která může být u večeře - Naomi Ohno.Potom několik z nás navrhlo, abychom šli do pochybně vyhlížejícího baru "Gas Panic", který v pátečních dnech převažuje Američany a ve všedních dnech místními. Blbých řečí je plný obchod a plechovka piva stojí nestydatých 800 yenů /12 marek/, které se platí hned u pultu. Každý tady nepije, záleží na majiteli, jestli to dovolí. Mezitím se Tak čistě ze zdvořilosti omluvil, s tím že mu není dobře a odešel. My se tak můžeme oddat veselosti. Je však málo k smíchu,že je tu jen jedna toaleta, dle mého názoru je na tomto světě tento "asociální" záchodek hned na druhém místě za Dnětro-petrovskou Ukrajinou. Vskutku pociťuji velkou nevolnost. Jsem tak znechucený, že si ani na jídlo nic neobjednávám. Mám žízeň a tak tekl chlazený mok v plném proudu, navzdory ne - slýchané ceně. Bylo už hodně pozdě, když jsem se odpotácel do hotelu. Musím dodat, že udeřila obnova veletuctu picích slavností Krefelďanů. Hanba tak padla zase jednou na mou třeštící, zuboženou hlavu.

3.den
Tokio - Nakano Sunplaza
Ráno mě budí volání pokojské, že nechce nahlížet, jestli prý nepotřebuji čerstvě povléct ložní prádlo. Pcha! O půl čtvrté jsme se měli sejít, zjišťuju ale, že skupina je již na cestě do Venue a manažer Tom si myslel, že budu s nima, ale já nejsem. A tak volám taxi, kterých je tu plno a nasedám do něj. Po 40 minutách jízdy skrz nepatrná zákoutí uliček a chmurnou železnici, mě náš osobní řidič na kole Kamikadze Manier vyhoví a odváží k obrovskému nakupovacímu centru, kde se nachází také hala. Ta se podobá velkému kinu. B. G. zevrubně kontrolují zvuk, tlačí je čas, mají za chvíli začínat. O půl šesté mají pořadatelé za úkol vpouštět fanoušky. V mezičase musí skupina počítat také s několika děvčaty, které chtějí autogram. Zatím pořadatel připíná na stěnu oznámení: Všichni z generálního štábu běžte poopravit jeviště! Jen já si chystám kameru a dámy a pánové dokončují svou práci. Slepí Strážcové ukončují zkoušky zvuku a jsou nervózní. Strážcovský "skinsman" Thomen zas jednou člověka rozveselí. Nejdřív nemohl najít záchod, když stál přímo před ním, potom se pohádal s nějakým chlapem a vzal spray a silně se navoněl. Na moji otázku, co to vyvádí, vždyť má přece jiné povinnosti, Thomen suše odpověděl, že se předtím, když ladili zvuk, pohádali a teď nadává :"To jsem rozčílený jenom já nebo i ostatní ?". Ne, ne špatně pane Datel, ech Stauch. Hansimu rovněž není do smíchu. Má velkou trému a je z toho zralý " na oprátku". Všichni se musí dát dohromady a nervozitu odložit . Hoši jdou za pět minut na scénu obrovského jeviště, kde pod nimi jásá 2000 fanoušků. Začínají písněmi "Welcome To Dying" a "Time What Is Time", tato první jiskra rozpoutává mohutný požár. Následují klasiky jako "Valhalla" , "Majesty" a "Lost In The Twilight World", obratně na ně navazuje aktuální materiál z alba Imaginations From the Other Side - "And The Story Ends","Another Holy War", "Born In A Mourning Hall","I´m Alive". K tomu přidávají "The Last Candle" - svou nejlepší skladbu na albu Tales From The Twilight World, s ní mají v Nakano Sunplaze živou premiéru . Po pěti přídavcích byl jejich čas plných 135 minut. Konečně jim končí vystoupení a skupina se klidí, zcela vyčerpaná, ale šťastná. I klávesák Andreas Kuck je se sebou celkem spokojen. Materiál Krefelďanů zkoušel jen na jediné spo - lečné zkoušce, proto se teď pořádně zapotil. Fanoušci jsou tak nadšeni, že vytvořili obrovskou asi 150 metrů dlouhou řadu před propagačním stánkem skupiny. Řada se podobala vlnícímu se červu. Za půl hodiny jsou všechny mikiny vyprodány a taky normálních triček už moc nezbývá. Teď se ukazuje to, že "Strážcové" sebou na turné vzali málo "zboží". Většina zůčastněných táhne zpět do hotelových lůžek, protože příštího rána musí vylézt velmi brzo z peřin. V našem pokoji se sešel veletucet lidí v pří - jemné atmosféře. Děláme si ještě posezení . Dánský bubeník Henrik je zaměstnán rozkouskováváním lékořicového bonbónu. Dává ho do lahve vodky a za čtyřiadvacet hodin máme čistou lékořicovou kořalku, která se v jeho vlasti nazývá stručně "Smogro".

4.den
Osaka - Archaic Hall
Posádka již o třičtvrtě na pět vše připravuje, "Strážcové spoléhají na to, že je jejich zvuk dobře naladěn. Manažer Tom a moje maličkost alespoň do devíti hodin odpočívá - me. Večer bylo zase zemětřesení. Thomen mě svým stálým tlacháním lezl na nervy. Skoro jsem mu to šel zakázat , ale krátce před ránem přestal. Málem jsme zaspali, naštěstí jsme chytli taxi a jedeme rychle na tokijské nádraží. Tam nás opět čeká několik fanoušků. Nasedáme do Nomozi Expres 301, kterým jedeme do Osaky. Fanoušci se musí spokojit s druhou třídou, zatímco my usedáme do širokých křesel útulné první třídy. Dobré dvě hodiny jízdy do 400 km jihozápadně ležící Osaky, průběžně relaxu - jeme. V Nagoy najednou zahlédneme Vaddera Abrahamse /toho s dámskými ka - lhotami / vlastně jeho dvojče, které nastupuje do našeho vlaku. Hlasitý klávesák Andreas ho zařadil mezi nejlepší basáky rockové generace, prý hrál také ve skupině Phila Collinse. Mmm. V Osace jsme ubytováni tak jako před třemi lety. Ve velkolepém, neobyčejném Nakai South Tower Hotel. Bohužel nám zůstává jen velmi málo času, abychom mohli pečovat o svá těla nebo se uvolnit. Je to díky přemrštěně namačkanému časovému plánu. Vystoupení je dnes už o půl šesté, což nás moc nepotěší. Musíme se tedy řídit dle plánu japonského pořadatele Uda Artistse. Avšak i u Asiatů nejde vše tak hladce . Byl menší zmatek se vstupem do 1 700 místné haly Archaic. O několik minut se to protáhlo, protože se nečekaně ztratil klíč od hlavního vstupu... To není vůbec uspokojivé. Dnes je tu tak mně nesympatické rádio Captain Wada a také televizní mo - derátor, s divným účesem jako pseudo /skalní/ přívrženec Olliho Klemma. Bohužel nenechal skupinu na pokoji a nakonec svým drsným chováním mnoha divákům skupinu ohlásil. Jsme na vojně nebo co ? V pološeru ještě pět minut trvalo vřískání, než se konečně BG objevili na pódiu. Tohoto "velitele" chlapci špatně nesou. Do - kážou to však překonat a zbytku vyprodané haly předvedou triumfální vystoupení, tak jako předchozího dne. Také klávesák Andreas může být dnes se sebou spokojený. Hansi totiž nečekaně mimo program zvolil třetí píseň. Zatímco jsem v první části vystoupení převážně fotil se to kolem mně povážlivě zaterasilo. Připadal jsem si jako trpaslík. Snažil jsem se tomu čelit, ale raději jsem druhou část vystoupení strávil na balkóně a tam jsem si vychutnával požitek z fantastické šou japonských osvětlova - čů. Po vyystoupení si musíme pospíšit, chceme totiž ještě navštívit osacké Hard Rock Café. A dnes bohužel zavírají už ve dvanáct hodin. Spěcháme ještě do hotelu. Do Hard Rock Café to stíháme ještě včas. Čeká nás tam kopa fanoušků, zvědavých na muzikanty "from Germany". Bohužel je tu těsno a tak je nám každá rada drahá. Nakonec končíme v krčmě zvané Nest , se kterou máme již z roku 1992 dobré zkušenosti. Zatímco se část fanoušků plíží jako potkaní smečka po naší stopě po různých zařízeních, já a Thomen jsme se zabarikádovali v "Raven - Baru" , který má poklidného hostinského. Těší se z naší návštěvy, která se pak trochu zvrhne, pijeme rozličná piva, máme strašně vyschlá hrdla, ale málo peněz. Protikladem proti nám je 36.000 yenů , které zase utratil Hansi v "Nest" za nápoje. Podle něho jsem já ještě vyvázl levně.
5. den Nagoya - Club Quatro
Další den jedeme Hakari expresem do Nagoye. Kromě Thomena zastáváme jednotný názor, že bychom těch 150 km , mohli klidně jet taxíkem. Je to třetí největší japonské město. Natáhli jsme se dozadu. Ó pánové, pohřběte můj mozek na ohybu řeky! Dorážíme do Nagoye, nalézáme klub Quatro, který je v osmém patře výškového domu. Je tu útulný bar, ve kterém je místo pro 500 příznivců. Zatímco "Strážcové" kontro - lují zvuk, jedu s Magnusem o dvě poschodí níže. Pomůže mi vybrat v Tower records nějaké japonské CD.Tom Miller mi mile přenechal svých 2.000 yenů. Mezitím si šel sehnat něco na pití. Vyfoukl nám 50 dolarů kaukce. Dobrý vtip! Začíná první série zkoušek. Ostatně Mr Kuck má dnes zase těžkou hlavu. Přemýšlí a brblá jako na sněmu. /Kam má postavit klávesy? Na střechu? / Blind Guardian mají dnes s "Another Holy War" , "The Quest For Tanelorn", "I´m Alive" , "The Last Candle" a "Somewhere Far Beyond" na programu jen pět písní, ale zpívají ještě 100 minut před super publikem. Znepokojující je na této noci jen vlastně upírům se podobající první řada, která se k nám stále natahuje. Už z toho šedivíme, je to jako špatný sen. Noční můra v Nagoyi! Po koncertě večeří celá společnost v korejské restauracci vločky. Potom , ještě než jsem šel spát vytáhli z hotelu do Minibaru. Bohužel mne večer ze sladkého snění vzbudilo volání naprosto opilého Thomena. On a jeho kamarád Henrik měli veselou náladu a prosili mě, abych šel k nim na pokoj. Jejich přání je mi rozkazem a za chvíli klopýtám otevřenými dveřmi svého pokoje do pokoje Thomena. Poskytnou mi pohled pro bohy. Toto duo se objímá za hruď . Na sobě mají obrovské černé triko s nápisem Herman Harper II. Jejich kolega Wolf - Rudiger Muhlmann šel do kolen zcela zbaven orientace. Byli po společné večeři na hříšně drahé diskotéce spolu s kolegy. Teď se právě Thomen shýbal nad telefonem a brebtal krajně riskantní otázku: " Je tam tlouštík ? ". V posledním okamžiku ji dokázal potlačit a to jen na mou domluvu. Od pozdního nočního telefono- vání s Hansim musel tedy pan Stauch upustit, slyšel to jen "merchandiser" Sascha, který ale těžce srozumitelnému brebtání bubeníka v telefonu vůbec nerozuměl. Konečně je alkohol přemohl a já v šest hodin třicet pět minut znaven ulehám do postele.

6. den
Den volna
Hakari expresem nás dalšího dne přiváží opět do hlavního města Nipponu. Ale dříve nás ještě na nástupišti přepadne tlupa fanoušků. Dorážíme do Tokia a jmenu- jeme Divise : Jdeme nakupovat. Dříve se však posilníme v části Mischpoke jedním japonským zákuskem. Potom kolektivně dobýváme obchodní dům. Zde Henrik doháněl prodavačky k šílenství, protože chtěl všude vyzkoušet všechna kimona. Během toho v jiném oddělení byl Thomen pořadatelem turné Mr Udem seznámen s Tomem, což mělo za následek, že náš přítel Stauch má na všechno zboží obrovskou slevu a dostal řetízek pro svou přítelkyni. Tolik štěstí sice nemáme, ale nic si z toho neděláme. Společně proháníme prodavačky v obchodním domě, které na všechno potřebují kopu času. Večer nás pozvali dva místní fanoušci, Kaih a Tomoni do čínské restaurace, která je ve středu Roppongi. Mají kvůli nám o hodinu déle otevřeno. Naštěstí si můžeme tentokrát nechat boty na nohou, ale zase jídlo stojí v přepočtu 65 marek - vlastně za nic. Raděj bych byl hladný než jíst tak hnusnou věc jako polívku ze žraločích ploutví nebo nedopečenou medůzu. Budu šťastný, až se zase najím u Mc Donalds nebo Kentucky Fried Chicken. Po "hodech" dáváme našim unaveným kostem na srozuměnou - "Hard Rock Café", ze kterého máme ještě z posledního turné špatné vzpomínky. Za poslední tři roky se tu nic moc nezměnilo. Je tu sice prázdno, ale obsluha mizerná. Po deseti minutách stále ještě nikdo na naši objednávku nereaguje. Rozhodli jsme se pro změnu. V "Gas Panic" není dneska moc zábava, přesto zůstává ještě několik lidí v tomto baru, kde hraje bohužel jen disco.

7. den
Kawasaki - Klub Citta
"Nový den, nové štěstí" - vymýšlím nové pořekadlo. a štěstí, velké štěstí mne dnes potkalo, když jsem reflexivní reakcí zabránil, aby moje kamera spadla na zem a rozbila se. Skupina je opět ve velké časové tísni. Mimo rozličná intervia, musí být přirozeně včas v Kawasaki a zde vypilovat zvuk pro poslední vystoupení v klubu Citta. Vyjímečně nás přivádí v úžas, když se dostaneme skrz tokijský dopravní chaos a čekají nás pořadatelé oblečení v livrejích, takové v Německu známe jen z fotbalových stadiónů. Zde jsou nastoupeni po celém sále. Vlastně úplně zbytečně jak se později ukazuje. Japonci jsou extrémně disciplinovaný národ. U pokladny byla mačkanice, bylo vypro- dáno - 1300 návštěvníků. Venku se to proměnilo na čarodějnický kotel, na některé fans se nedostalo.Publikum zpívá spolu se skupinou a to tak přesvědčivě, že to člověk nerozeznává, pořadatelé si můžou během vystoupení zdřímnout, zatímco já fotografuji. Blind Guardian srší energií a hrají písně ve stejném pořadí jako v Nagoyi. Jen u poslední- ho přídavku "Barbara Ann" se odkloní od obvyklého pořadí písní a hrají volně dál. Přebíhá nám mráz po zádech, když děvče v první řadě roní krokodýlí slzy a Tak Thatlike je také dojat. Mr Udo je celý rozjařený a potřásá každému rukou a zdvořile se nám uklání. Na cestě do hotelu jsme až v pokročilou noční hodinu. Od Roppongi Prince jdeme přímo do japonského "stejkového" domu, kde nám Mr Udo uložil všechna zavazadla. Tam nám pět číšníků naservírovalo jako předkrm obrovské kraby.Potom dali na stůl několik žhavých kamenů a na nich se škvařily naše stejky. Tato věc vypadala tak chutně, že si dokonce můj darebák žaludek dal říct. Absolutním vrcholem dnešní večeře je bujné tlachání, které začal ukecaný Mr Udo. Konečně nás propustili a mohli jsme se tedy od našich velkorysých hostitelů vzdáli0t. Většina lidí šla zpět do hotelu. Jen několik jich šlo do "Gas Panic", když začalo pomalu vycházet slunce.
8. den
Dlouhý let do Bangkoku
Ačkoliv jsme všichni do jednoho unavení jako psi, opouštíme rychle hotel. Děláme dobře, protože nikdy nevíme jak při této dopravní obsluze dorazíme k letišti. Doprava je velmi chaotická, ale naštěstí přicházíme na letiště Narita přesně, ale přesto přišel ještě náš manažer v této časové tísni na slavný nápad, vyměnit si peníze. Naštěstí jsem na to dřív myslel, takže skupina letadlo nezmeškala. Během letu získal bubeník přezdívku Thomen "Axl" Stauch a to potom, když mu pilot řekl :"Ty vypadáš jako Mr Guns´N ´´Roses!" Na letišti v Bangkoku je mírně chladnější teplota, tropické peklo ustupuje. Vedle lidí od Solar Music - thajské gramofirmy Blind Guardian, která nás převedla přes pasovou kontrolu a celnici nás čeká kameramanský tým a tucet fotografů. Na uvítanou jako na Havaji dostane každý z nás květinový věnec, potom nás tým Solaru odvádí k dvěma autobusům, které jsou opatřeny obrovským logem skupiny. Milé! Při setkání s fanoušky panuje přátelská pohostinnost, ta se zvrhává a pánové a dámy se na nás ženou. Tak mizíme před nebezpečným davem a běžíme v přirozeném rytmu "Imaginations from the other side", hned první nával davu odrážela policejní hlídka /skládající se ze dvou úředníků na motorkách/. Jedeme skrz thajskou metropol do hotelu, který se stává na tři dny naším domovem. Vycházíme ven z autobusu a žasneme. Je to vznešený útulek ne jako v Japonsku. Jdeme dovnitř. Máme pro- tentokrát dvojitý pokoj. Je tak veliký, že se v něm může člověk proběhnout. Stejně jako členové skupiny mohu i já s Tomem jeden takový pokoj obývat. Solar Music bude veškerý tento výlet stát 25.000 dolarů, tento luxus si vychutnáme jen chvíli, protože nás čeká první bod dneška a to vystoupení v "Hard Rock Café", tam nás přiváží autobus naší skupiny, kterého Thajané pokřtili na "Robocop I.". Ve druhém poschodí nás očekává dav lidí. Bohužel ještě z Japonska nedorazilo vybavení "strážců", takže musíme nechat zkoušet thajskou předskupinu. Ti jsou hned na jevišti. Tato šestice nemá s metalem nic společného, ale přesto hned při první přestávce se s námi dávají do tlachání, jejich zpěvačka má pěkně prochlastaný hlas. Potom nasadí skupina tempo s "Twist and Shout" a "Hippie,hippie,shake", těmito dvěmi rock´n´rollovými klasikami. Zde se moje krefeldská trpělivost vyčerpala , čloěk, který měl přivést naše vybavení, ještě nedorazil. Proto se Hansi a spol prezentují s "Past And Future Secret", "Bard Song" a "Barbara Ann". Jen tyto tři písně a to akusticky místo plánovaných pěti. Zvuk kytar nebyl nic moc. Andreas a Magnusse snažili nástroje dobře naladit, podařilo se jim to však až po chvíli. Odedávna dobrý " Omen " měl úspěšný start a společně překonali pro 100 diváků všechny technické problémy. Za to se jim dostalo zdvořilé pochvaly. Po chvíli jsou jim kladeny otázky dámy z rádiového vysílání:"Pirate on the Rock". Toto rádio živě přenáší veškeré události. Potom se nám dostalo pozvání od Solaru do typické domácí restaurace. Lidé v Bangkoku jsou nějak moc veselí, otevření a emocionálnější než v Japonsku.

9.den
Bangkok - Phoebus Amphiteathre
Zatímco se Blind Guardian účastní intervia - mimochodem pro druhé největší thajské denní noviny, které toto kvarteto ve velkém stylu propagují - já se sháním po nějakém jídle. Skupina pak jde na společnou večeři s novináři nějakého hudebního časopisu a já si objednávám na místo toho obrovskou pizzu. /Buffo ty jsi, ale šíleně velkolepě mlsný /. Potom se flákám impozantním supermarketem, ve kterém je největší nabídka mořského zvířectva. To jsem si přál vždy vidět. Skupina je po večeři, a tak společně nastupujeme do autobusu, který nás odveze k obrovskému komplexu Phoebus. Zde mají zase jednou akustické vystoupení. Ale tentokrát zanechávají Blind Guardian dobrý dojem. Žádný div, hrají na vlastní kytary, což je hned znát. Začínají od "Barbara Ann" , dále zahrají četnému obecenstvu předělanou verzi Uriah Heep - píseń "The Wizzard". Mezitím se plní prostorný sál Phoebusu a to až do posledního místa. Obzvláště se zaplňuje velká taneční plocha, která je rovnou pod pódiem /asi 20 metrů dlouhým /. Je tu dobrá akustika. Zbytek publika se usazuje u stolů a objednává si pití. To známe, že ano. Chtějí mít dobrou náladu. Ta tu také panuje neboť, když zaznělo intro "Inquisition", otáčí se 7.100 návštěvníků správným směrem - k nám! Ostatně Blind Guardian jsou první heavy metalovou skupinou po Metallice, která v Bangkoku vystupovala. No když si člověk odmyslí toho rockera Bon Joviho, který tu hrál jen hodinu. Obecenstvo je nadšené těmito Evropany. Krátce po vystoupení jde skupina zpět do hotelu. Jen Roadies Bushe, Langlich a Sascha zůstávají ještě v Phoebusu, protože musí nadšenému publiku rozdávat stovky autogramů. Zvláště Saschu fanouškové obklopili, protože byl zrovna při ruce. Nenápadně jsem se vytratil a šel na záchod , tam mě někdo popadl a začal pořádně masírovat. Pomohl mě až zaměstnanec Phoebusu. Takhle přepadávat turisty na záchodě. Hrůza. Chce to klid. /Buffo si v Asii nemůže v klidu ani zakouřit?/.
10.den
Bangkok - den volna
Zase volno. Zatímco já vyspávám, absolvuje skupina již třetí akustické sezení před četnými hosty v našem hotelu. potom prostojí několik dalších intervií, které jsou už na denním pořádku. Tím pádem mají "Strážcové" opět jen málo času k relaxaci. Odpoledne nás provázejí hoši a děvčata od Solaru do gigantického obchodního domu, ve kterém jsem já a Thomen s nějakou tlustou thajskou ženou při nakupování mocně smlouvali. A to o dva discmany, které nám ta dáma chtěla prodat. Po tuhém přeha- dování dovedl Thomen vyjednat, že nám prodavačka obě věci poskytla za 3.400 bahet. Byla to na pohled dobrá žena, ale naštvala nás, protože při vyúčtování se v poslední chvíli vrátila k původní ceně. V dalším nakupovacím centru nás potkala zajímavá věc v obchodě s deskami. Na nepatrném jevišti je tu místo pro bicí a tak dostal Stauch praštěný nápad zahrát na nich "A Past and Future Secret" a " The Wizzard" . Ostatní členové skupiny ho následují. Hned na to obklopí skupinu fanouškové a koná se hodinová autogramiáda. Popsali kopu papíru a také hrůzu CD. V domněle největší restauraci na světě, která vypadala jako nějaké panské sídlo, jsme si chtěli v klidu odpočinout od nočního života v Bangkoku, ale bohužel lidé od Solaru přišli na hloupý nápad a to vodit nás po načervenalé čtvrti této milionové metropole. Přitom jsme unavení a nikoho to tedy nezajímá, raději bychom byli v útulném hotelu, kde pomalu doznívá disco.
11.den
Zpáteční cesta Dnes budeme mít pozdní večeři až po přistání ve Frankfurtu, ale ještě před odletem bude dnes na denním plánu vyjímečně kultura. No, není vlastně pití taky kulturou? /Měl bych to přece vědět, když si mezitím čtu i Goetheho.../.Všichni si tedy jdeme prohlížet do Grand Palace /tedy kromě Andrea a Saschi, kteří se raději zásobují všemi možnými počítačovými hrami / ty nejpěknější pamětihodnosti v Bangkoku. Pro oči je to nádherná podívaná, krásné stavby byly i pro takového nevzděance, jako jsem já prvním krokem k sebepoznávání, teplý pocit u srdce, takhle běží minuty jako vteřiny. Skutečně ohromující! Lidé od Solaru si nás za tři dny opravdu oblíbili. Přirozeně i pro nás je těžké loučit se s nimi. Následuje velké focení a loučení. Čas běží a my jsme již z Tokia poučeni o včasném odjezdu a tak se v jedenáct hodin ukládáme jako pytle do našeho letadla. Po dvanácti hodinách nekonečného letu jsme konečně doma,
Amen!

c 1995 Buffo pro Rock Hard c 1996 přeložila Arwen, jaz. korekce Faramir